Ve vesmíru je život a nemá s nikým slitování. Alespoň ne v průměrném hororovém příbuzném Vetřelce a Věci.
Subžánr monster hororu situovaného do vesmíru ihned připomene původního Vetřelce (1979). První díl perfektně využil koncept predátora vraždícího skupinu osob v uzavřených prostorech. Podobně silný křik od té doby ve vesmíru nikdo neslyšel… Život se jako žánrový příbuzný inspiraci nebrání. Pozoruhodné na něm ale především je, jak málo se známou zápletku snaží variovat.
Dárek z rudé planety
Těžaři lodě Nostromo jsou v nedohlednu. Vesmír blízké budoucnosti ze Života hostí jen piloty a vědce. Ve filmu režiséra Daniela Espinosy (Dítě číslo 44) šestice astronautů na Mezinárodní vesmírné stanici neboli ISS dostane za úkol prozkoumat vzorek půdy z Marsu. Naleznou v něm nezpochybnitelný důkaz mimozemského života – mikroskopické buňky v hibernaci. Očekávaně se jim snaha o experimentování krvavě vymstí.
Synopse děje (a kdybychom se pustili do spoilerů tak nejen ta) ale spíše prozrazuje podobnost s Věcí (1982) Johna Carpentera. V úvodu skupina poskytne „přístřeší“ nepředvídatelnému organismu. Poté nastává hra o to, jak rychle začne nestvůra likvidovat posádku a kolik toho vydrží. Organismus je také svou měnivou podobou jednoznačně blíže neurčitelné Věci než legendárnímu designu Vetřelce.
Monstrum tedy svou nečekanou inteligencí skupinu izoluje od okolního světa (což v případě posádky ISS není tak těžké) a nastává boj o přežití. Známé schéma čítá nutnost spolupráce povahově rozdílných postav a vymýšlení pastí na netvora. Smrt každé figury poté dodává vyprávění nové impulsy, a to když se skupina musí reorganizovat a zlikvidovat monstrum ve stále menších počtech a zoufalejších podmínkách.
Hvězdná obloha
Život se popsaného základu drží velmi schematicky. Příslib čehokoli originálního se ukazuje jako lichý. Je to značně starosvětská „vyvražďovačka“ s nezničitelnou příšerou, na které si zakládá velká část hororové filmové produkce. Život přitom vyhlížel jako film s puncem větší rafinovanosti. Trend monster hororu, ve kterém se po cyklech násilně umírá, v současnosti zkrátka není tahoun pro hvězdy. Herecké obsazení Života přesto čítá jména jako Ryan Reynolds a Jake Gyllenhaal a vycházející hvězdu z páté Mission Impossible Rebeccu Fergusonovou. Je překvapující, jakému klasickému schématu se propůjčili.
Také zcela chybí velkohubé filosofování, k jakému téma prvního setkání s mimozemským životem vybízí. Pár vět fascinovaných rozměrem tohoto objevu zaznělo v traileru a ve snímku na toto téma není řečeno o mnoho víc. Při zohlednění předchozí tvorby režiséra a scenáristů (Deadpool /2016/) je to ale snad lepší cesta.
Co by asi vybízelo k překvapivým reakcím, ale s ohledem na dějiny subžánru to šok není, je míra komplikovaných vizuálních efektů na takto rutinní jatka. Vetřelec přeci jen obdržel Oscara za vizuální efekty a Věc je masterpiece tvůrce speciálních masek Roba Bottina. Pilíře subžánru, ke kterým Život odkazuje, byly docela drahé (v případě Věci drahé propadáky). V kontextu filmových dějin tak nemusí přemíra CGI využitá k oživení ISS a jednoho zabijáckého monstra vzbuzovat úžas. To jen v dnešní době někteří zapomínají, že se nepřístupný film určený pro širokou kinodistribuci může odehrávat ve vesmíru a mít spousty trikových záběrů.
Rutina na oběžné dráze
Nelze ale zase říct, že by se Život svou přiznanou pokleslostí nějak opájel. Například při zobrazování násilí a gore je poměrně konzervativní. Postavy také nejdou jen na porážku a scenáristé se jim snaží vtisknout jistou plasticitu, která se ukazuje jako nepříjemně jednostranná ve scénách povinných monologů o minulosti a nedobrých vyhlídkách. Tempo snímku je přitom velmi vyvážené a Život vůbec ve všech ohledech působí jako pečlivě připravené dílo.
Tato všudypřítomná umírněnost se pochopitelně ukazuje i na formální podobě snímku. Život uvozuje dlouhý záběr, jenž okamžitě připomene Gravitaci (2013). Jedná se ale o jediný exemplář, na rozdíl od Cuarónova filmu tedy nelze mluvit o nějakém rozvíjení tohoto prostředku v průběhu vyprávění. Jeho užití v první scéně má přitom daleko do virtuozity Gravitace – pomyslná kamera pluje v nulové gravitaci stanicí docela mdle po jednoduchých úsečkách. Na rozdíl od Gravitace tu na prostoru jednoho záběru není ke spatření žádné střídání rychlých a pomalých švenků, nemyslitelných změn velikosti záběrů, ani nevázané odpoutání se kdykoli od čehokoli. Tohle je obyčejné cvičení, které představuje prostředí a postavy (už v této chvíli stereotypně).
Mimo tuto scénu je Život úplně tradičně složen ze záběrů, protizáběrů a pomalých jízd stísňujícími prostory postupně se vyprazdňující ISS. Detailně vytvořené prostředí stanice blízké budoucnosti poskytuje monstru mnoho zákoutí ke skrývání a nečekanému útoku. Nelze popřít, že i s léta prověřenými filmařskými prostředky dokáže Život vyvolat děs. První hororová scéna se odvíjí pomalu a po dlouhou dobu, avšak vědomí, že ztráty na životě jsou nevyhnutelné, ji opatřuje hmatatelnou hrůzou.
Život po půl roce?
Jakmile si ale monstrum zjedná patřičný respekt, z hororových scén se děs postupně vytrácí. Podoba predátora je odhalena a rozhodně to není „samé svaly, samý mozek, samé oči“, jak v úvodu filmu oznámila postava vědkyně. Není to kritika působivé práce počítačových animátorů, ale obecně by mohli hollywoodští výtvarníci při práci na designu mimozemských živočichů trochu přitlačit.
V souhrnu asi není způsob, jak by měl Život zaujmout po své několikaměsíční distribuční trvanlivosti. Ale jeho high-concept tematika a schopnost vyvolat mrazení v zádech by mu měly dopřát uspokojivé výdělky. Je to staré známé schéma, ale očividně stále životaschopné.
Foto: Falcon
- Info
- Trailer
- Plakát
Režie: Daniel Espinosa; Scénář: Rhett Reese, Paul Wernick
Hrají: Jake Gyllenhaal, Rebecca Ferguson, Hirojuki Sanada, Ariyon Bakare, Ryan Reynolds, Olga Dychovičnaja
Žánr: sci-fi/horor; Země původu: USA; Stopáž: 104 minut
Premiéra: 23. března 2017
- Oppenheimer – mistrovští režiséři nehrají v kostky - 23.7.2023
- Fabelmanovi – nekonvenční Spielbergovo vyznání - 28.11.2022
- Jan Žižka – dějiny českých zemí očima zatracených - 7.9.2022
