The Grand Budapest Hotel
Grand Budapest Hotel
The Grand Budapest Hotel
Grandhotel Budapešť
The Grand Budapest Hotel
The Grand Budapest Hotel
Režie:
Wes AndersonScénář:
Wes AndersonKamera:
Robert D. YeomanHudba:
Alexandre DesplatHrají:
Ralph Fiennes, F. Murray Abraham, Mathieu Amalric, Adrien Brody, Willem Dafoe, Jeff Goldblum, Harvey Keitel, Jude Law, Bill Murray, Edward Norton (více)VOD (3)
Obsahy(2)
Pan Gustave (Ralph Fiennes) je legendou mezi hotelovými zaměstnanci. V bezčasí mezi dvěma světovými válkami, v bohem zapomenuté zemi, kde toho nepříliš funguje, je luxusní Grandhotel Budapešť oázou spolehlivosti, již zosobňuje právě tento šéf hotelového personálu. Přání svých hostů plní pan Gustave, ještě než jsou vyřčena, a většinu z nich navíc zcela nezištně miluje, a to i ve fyzickém slova smyslu. Když mu jedna taková vděčná zákaznice odkáže mimořádně vzácný obraz a vzápětí navěky zavře oči (ne zcela dobrovolně), nejenže náhle závratně zbohatne, ale navíc se stane trnem v oku naštvaných pozůstalých, terčem nájemného vraha a hračkou v rukou místní policie. Ve všech těchto nevděčných rolích mu pomáhá obstát jeho osobní šarm a mladý pikolík Zero Moustafa (Tony Revolori), z něhož chce vychovat svého nástupce. (CinemArt)
(více)Videa (15)
Recenze (1 438)
Je to jako líbezné pohlazení. V době, kdy film představuje čistokrevný byznys a hlavní herečka má mít místo hereckého nadání raději trojky kozy (nestěžuji si), přijde jedna geniální hlavička s filmem, který tak nádherně a přitom neambiciózně propaguje a hlavně oslavuje smysl filmového průmyslu jako takového. Milý příběh plný pohybu, dynamických zvratů a ztřeštěných postaviček, z nichž každá zvládne zaujmout již svým stylizovaným zevnějškem. Kdyby Anderson tvořil na začátku dvacátých let, byla by z něj nesmrtelná ikona a snad i živoucí legenda, takhle to má výrazně těžší, jelikož trendy se zásadně liší a mluvený dialog mu v jeho filmech ne vždy stoprocentně funguje. Přesto velká paráda a další výtečná role pro Ralpha Fiennese.. 85% ()
Wes a jeho oživlá dřeva, tentokrát v kabaretní verzi Světa včerejška. Film nejlíp vystihuje citát věnovaný hlavní postavě: "Jeho svět zanikl dávno před tím, než do něj vstoupil." Na rozdíl od Zera ale vážně pochybuji, že Anderson tenhle paradox zvládá s grácií. Bohužel jsem už dopředu schopný odhadovat pointy a pohyby kamery i camea hvězd. Story je méně vynalézavé než Vražda v salónním kupé a těžko říct, jestli obstojí alibi se šestákovými romány (ty jsou přece plné zvratů, což Grandhotel ve své lineární karikaturnosti není). Jakmile opadlo nadšení z výtvarně krásně uchopeného retra (pokud za retro můžeme označit styl, který něco starého volně připomíná, ale ani náhodou s tím nekoresponduje), ocitl jsem se ve sledu dynamických a volně propojených gagů, které plavou v přibližném intelektuálním guláši odkazů, parafrází a pomrkávání. Anderson je natolik fascinovaný pozlátkem svého hračkářství, že když se probojuje k melancholickému finále, je člověka skoro líto, že věnoval tolik času figurkám a kulisám, které jsou krásné, ale totálně ploché. Grandhotel Budapešť zachycuje umělce na vrcholu narcismu, kterému uniká to skutečně zajímavé pod přívalem barevných rekvizit a pitvorných gagů. Zábavnější než zoufale přeceněný Moonrise Kingdom nepochybně, ale jinak podobně bezobsažné. ()
Já snad ani nic lepšího nečekala, tohle je prostě brilantní filmové řemeslo - a přestože to není typ filmu, který bych vyhledávala, okouzlil mě - postavami, scénářem, zápletkou, barvičkami a hlavně kamerou. Btw. Ralph Fiennes exceluje a jeho role Gustava se nyní (pro mě) stává nejgalantnější filmovou postavou všech dob. ()
Neláká mne souložit s dámami o tři generace staršími a patrně proto dosud nejsem majitelem žádného grandhotelu, penzionu ani pařezové chaloupky. Pokud to však M. Gustava uspokojuje, tak považuji jeho konání za počestné a chvályhodné. Přesto jsem k dalšímu snímku Wese Andersona přistupoval s nedůvěrou získanou jeho předchozími počiny, ale buď je to tentokrát jiné nebo jsem si na jeho styl humoru zvykl. Od této chvíle budu zkrátka právníkům vyhazovat psy z oken, budu za jízdy přestupovat mezi lanovkami, budu využívat církevních intrik k utajení svého pobytu a rozhodně se poperu s každým uniformovaným oficírem, který mne bude otravovat ve vlaku. Tento snímek má v sobě skutečně dostatek inspirace. ()
Galerie (148)
Zajímavosti (41)
- Kvůli záběrům hotelu z dálky vytvořil štáb 4,2 metru široký a téměř 3 metry vysoký, ručně dělaný model. Inspiraci pro vizuální stránku hotelu Budapešt tvůrci brali z architektury středoevropských hotelů, jako například Grandhotel Pupp v Karlových Varech či Grandhotel Gellért v Budapešti. Hotel se fasádou dále značně podobá hotelu Bristol v Karlových Varech, což lze poznat i z plakátu, kde je slavná soška karlovarského kamzíka na skále nahrazena jelenem. Inspirací pro fiktivní město Lutz zase byla Praha. (Eoin)
- Natáčanie začalo v januári 2013 v Nemecku, konkrétne v okolí miest Görlitz a Berlín. (kecuwant)
- Pôvodne sa mal príbeh odohrávať v súčasnosti. Neskôr sa ale Wes Anderson pri čítaní tvorby rakúskeho antimilitaristického prozaika Stefana Zweiga rozhodol, že ho zasadí do temného obdobia Európy medzi dvoma svetovými vojnami. (Eoin)
Související novinky
Bill Murray znovu u Wese Andersona
Po předchozích spolupracích na filmech Jak jsem balil učitelku, Taková zvláštní rodinka, Život pod vodou, Darjeeling s ručením omezeným, Fantastický pan Lišák, Až vyjde měsíc, Grandhotel Budapešť,… (více)
Wes Anderson točí další animák
Jen málokterý režisér má tak výrazný rukopis jako Wes Anderson. Jeho filmy s veselými barvičkami a vycentrovanou kamerou jsou nezaměnitelné, a pokud patříte mezi Wesovy fanoušky, můžete se začít… (více)
Co chystá Wes Anderson?
Americký režisér, jehož kariéra je plná nesmírně osobitých filmů (Život pod vodou, Až vyjde měsíc), už dává dohromady svůj další počin. Wes Anderson je teď mnohem známější než kdy dřív, protože… (více)
Filmy roku dle TOP uživatelů ČSFD.cz
Mezi za oceánem nejlépe hodnocenými filmy roku 2014 je hodně těch menších, nezávislých, které k nám ještě nedorazily - Inherent Vice, Birdman, Slídil, Whiplash, Hon na lišku, Kód Enigmy nebo Teorie… (více)
Řekl bych, že Anderson se tu zatím nejvýrazněji vydává cestou vícevrstevnaté historické reflexe, a to jak dějin umění (filmu, literatury...), tak reálných světových dějin. Lépe řečeno, ústředním tématem Grandhotelu Budapešť je poměrně neotřelá úvaha nad vztahem skutečnosti a fikce, která se tu soustřeďuje do celkem čtyř vypravěčských linií. Nejde ale o žádné Inception nebo Atlas mraků, kde by jednotlivé linie měly zhruba stejné množství prostoru, nebo se mezi nimi alespoň pravidelně přeskakovalo. Ty vnější (meta)fikční rámce, které ohraničují dobrodružný příběh Zera a Gustava H. jako matrjoška, slouží spíše jako podnět k přemýšlení ex post. Jedna věc je, že tu máme co dočinění s fikcí jakožto přiznaným konstruktem, což Andersonovu hračičkářství, které v sobě eklekticky mísí vlivy animovaného filmu, počítačových her, grotesky a bůhvíčehoještě, konečně dává rozumné opodstatnění. Zatímco tedy v minulosti byla Andersonova nezaměnitelná "weird" poetika obhajovaná především jako režisérovo unikátní (a konzistentně rozvíjené) autorské vyjádření, v novém filmu k sobě nachází pevnější oporu. Přijdou mi proto nemístné všechny výtky vůči vyprázdněnosti a manýrismu, když právě onu excesivní stylizaci tady opodstatňuje noření se do hlubin několika fikčních rovin, ve kterých se přiznaně deformují malé i velké dějiny. Do určité míry je proto Grandhotel Budapešť příbuzný s Hanebnými Pancharty, protože stejně jako Tarantinův film vypráví alternativní verzi událostí okolo druhé světové války, kterou současně spojuje s historií kinematografie. Anderson v tomto druhém ohledu sice není tak komplexní, ale v propadání se do hlubin fikce například zohledňuje dobové konvence, tzn. že v té nejzásadnější linii vyprávění odehrávající se ve 30. letech se nám obraz zcvrkává do akademického formátu a nabízí už zmiňované narativní a stylistické vzorce příznačné pro onu dobu (Hitchcock, Lubitsch...). Vzhledem ke vzpomínané čtyřrovinové skladbě filmu přitom nejde jen o další hru na přepisování dějin nebo neoriginální práci s nespolehlivým vyprávěním, ale o vtipnou a důmyslnou rozpravu nad úlohou fikčního díla v celé jeho šíři. Narážím totiž hlavně na ten nejméně nápadný, úplně vnější rámec s holčičkou a sochou, v němž se klíčové (doslova!) atributy ústředního příběhu (které si spojujeme s pohnutými osudy postav) najednou stávají zmnoženým, vyprázdněným fetišem spojovaným se jménem autora, kterého po smrti uctívají jeho čtenáři. Takže se tu postupuje od samotné fikce, přes její vyprávění, tvorbu až po její recepci. Nejen proto se domnívám, že jde zatím o Andersonovo vrcholné dílo, které navíc neuvěřitelně puntičkářsky pracuje s filmovými formálními prostředky (střih, kamera, mizanscéna, motivace...), jimiž suverénně vytváří humor a iluzi zabydleného fikčního světa, do něhož je radost se vracet. Vynikající film, který dle mého názoru potvrzuje status Wese Andersona jakožto auteura s nejvýraznějším rukopisem (když počítám anglo-americkou sféru), který časem bude stejně vzývaný, analyzovaný a velebený jako dnes Kubrick nebo Scorsese. () (méně) (více)