Český dobrovolník v Indonésii - první část

Leave a Comment
Slyšeli jste už o Úspěších českého inženýra v Indii? Pokud ne, můžete si mezeru vyplnit třeba na Youtube. V mezičase vám s velkou radostí nabídnu náhradu přinejmenším plnohodnotnou. Kancelářnice Saša nám všem celé léto chyběla, protože se vydala šířit osvětu do Indonésie. Na samý úvod otázka pro vás, čtenáře. Kolik toho o Indonésii víte? Já se přiznám, že jsem nevěděl dohromady nic a povídání se Sašou mi znatelně rozšířilo obzory.
Plovoucí trh na uměle vytvořené vodní ploše v Lembangu

Srážka kultur

Kdybys měla popsat Indonesii jedním slovem?

Jéžiši - to by byla vhodná první reakce. Ale když se nad tím chvíli zamyslím, tak se hodí nejvíc asi slovíčko chill…

Celé to byla jedna velká pohoda?

Né, že by to byl až takový odpočinek, ale celková atmosféra taková byla. Ať už se děje cokoliv, je to vlastně všechno jedno. Jedeš taxíkem hodinu a půl a řidič se ztratí, je to jedno. Stresujeme se akorát my, Evropani, a jinak všichni řeší věci naprosto s klidem.

Už je to jen taková naše nátura?

Jo, tak nějak. Úplně zbytečně si přiděláváme starosti.

Jak ses dostala k pobytu v Indonésii?

Nastěhovala nová spolubydlící, která cestuje stejně hodně jako my. Jednou jsme si dělaly srandu, že bysme mohly někam vyrazit. Tak proč ne, že? A padl nápad, že můžeme třeba na Bali. Po čase to začalo nabírat pevné obrysy a najednou jsme zjistily, že fakt pojedeme. Jenže pak se ukázalo, že kamarádka jet nemůže a mně samotné se nechtělo. Naštěstí jiná kamarádka zjišťovala informace o možnostech kulturních stáží přes AIESEC. S touhle organizací jsem už byla v zahraničí jednou, takže jsem dlouho neváhala a přidala se k  nim.

Kde jsi byla s AIESECem poprvé?

V Rusku, konkrétně ve Rostov na Donu. Zpětně jsem zjistila jednu docela děsivou zajímavost. Je to nejnebezpečnější město v Rusku. (smích)

Když už jsi nakousla bezpečnost, jak to s ní bylo v Indonésii?

Když se držíš v bezpečných lokalitách, nic ti nehrozí. (smích). Třeba malé uzavřené prostory, kde se konají trhy s jídlem. Chodí tam skoro výhradně místní a ve chvíli, kdy tam přijde běloch, je to docela nebezpečné. V lepším případě tě můžou okrást, v horším třeba pobodat, protože v Indonésii chodí hodně lidí s nožem.

Jak ses připravovala na cestu?

Očkováním, hódně očkováním. (smích) Do celého programu kulturní stáže jsem naskočila poměrně pozdě, řešila jsem hodně věcí i mimo cestu, takže jsem si třeba balení nechávala až na den před odjezdem. Samozřejmě jsem si ale četla různé články o tom, jak to v Indonésii chodí, a jak by se měl člověk správně chovat. Měli jsme i seminář pořádaný přímo AIESECem, kde nám řekli hodně o tom, na co by se měl člověk dávat pozor. Ale žádná dlouhodobá příprava se nekonala.

Nenutil tě do pořádné přípravy strach ze společenských přestupků?

(smích) Strach se dostavil ve chvíli, kdy jsem si začala číst všechny ty články o vhodném chování. Všechny popisovaly situaci zbytečně vyhroceně, ale ve skutečně to fungovalo úplně jinak. Zbytečně jsem se tím strašila.

Všude nám říkali, že je tam žije hodně muslimů (pozn. 87.2% se hlásí k islámu), kteří jsou na svoji víru hodně hrdí. Člověk se na ně nemá dívat, strašně neradi se smějí nebo naopak musíš smát, když oni začnou. Bála jsem se, že budu mít problémy s dodržováním všech těch pravidel, ale hodně záleží i na tom, do které části Indonésie člověk jede. Na Sumatře je třeba v jedné části zavedené právo šaría, ale třeba v Bandungu, kde jsem byla, sice musíš nosit vhodné oblečení, ale třeba na Bali je převaha hinduistů, takže to je zase pro změnu úplně v pohodě.

Nenarazila jsi tam kvůli tomu na problémy?

To je právě ten chill. Je jim to tam jedno. Neřeší to, prostě tam spolu jsou. Navíc je tam jakási zvláštní solidarita. V občance musí mít napsané vyznání a oni si můžou vybrat jen mezi křesťanstvím a islámem, ale zároveň mají svoje tradiční náboženství, které je pořád v silném povědomí. Uctívají duchy a tak. Pořád dodržují tyhle staré zvyky a nějakou oficiální víru mají jen v občance. Myslím, že to je právě ten důvod, proč je tam klid.

Říkala jsi mi, že jsi do Indonési dorazila přímo uprostřed Ramadánu. Jaké to bylo?

Vlastně to bylo zajímavé. Ze začátku to sice vypadalo, že nám možná nedají ani najíst kvůli všeobecnému dodržování půstu, naštěstí to tak nebylo. Pravda ale je, že jedna slečna bydlela v rodině, kde jí řekli, že v domě není jídlo a jestli chce jíst, tak musí někde jinde. Když jsem ale šla s ostatníma na jídlo někam ven, všude nás bez problémů obsloužili. Navíc bylo všude liduprázdno právě kvůli Ramadánu. Nejhorší byl pak ten šok, když půst skončil Na jídlo se ve frontě čekalo půl hodiny! (smích)

Já jsem měla každopádně s ubytováním štěstí. Bydlela jsem u kluka, co to s námi nijak neřešil. Sám se postil, ale když viděl, jak tam všichni jíme, tak měl problém se udržet a nakonec si dal s námi. (smích) Myslím, že celá pozitivní zkušenost je hodně daná i tím, že jsem se celou stýkala hlavně se studenty a lidmi v mém věku. Neradi dodržují striktní pravidla.

Pokračování ->

0 komentářů:

Okomentovat