Na Valašsku pohřbili Ludvíka Vaculíka – muže, který se nebál říkat pravdu

Ludvík Vaculík zemřel minulou sobotu ve věku 88 let v Dobřichovicích u Prahy v kruhu své rodiny. Ve své rodné obci byl pohřben na vlastní přání.

K brumovské obřadní síni přicházeli lidé už po 09:00, jeho rakev dovnitř vnesli muži ve valašských krojích. Rozloučit se s ním přišli kromě nejbližší rodiny také jeho přátelé, ale i kolegové či literární příznivci.

„Ludvík byl můj nejbližší kamarád. Poznali jsme se už v roce 1956. Vaculík překročil všechny míry, hlavně na slavném čtvrtém sjezdu spisovatelů v roce 1967. Tam měl paličský projev, kterým vyhnal ze sedadel delegaci Ústředního výboru KSČ, protože už jeho slova na ně byla příliš. V určité chvíli dovedl říct bez obalu, co si myslí. Většina z nás hledá diplomatický způsob, jak to vyjádřit, aby to bylo ještě snesitelné. A on na to nedbal, ať to bylo moci nahoře příjemné či nepříjemné,“ vzpomínal spisovatel Ivan Klíma.

Podle spisovatele Josefa Holcmana neovlivnil žádný jiný československý spisovatel československou společnost tak silně jako Ludvík Vaculík. „V projevu na sjezdu spisovatelů řekl věty, jimiž odhalil svoji povahu: nutkání vyslovit věci, na něž většina z nás pomýšlí jen v noci a ještě pod duchnou. A to, že pravidla demokracie nadržují ovládaným, ale také, když vláda padne, zachraňují ji před zastřelením. Zachování takového systému demokracie podle něj nepřináší příliš pevné vlády, ale jen přesvědčení, že příští vláda může být lepší. Vláda tedy padá, ale občan je obnoven. Naopak kde vláda dlouho stojí, padá občan,“ přiblížil Holcman.

Svého přítele navštívil v Dobřichovicích před čtyřmi týdny. „Dal mi knížku Další tisíce, která nedávno vyšla. Napsal mi tam: Josefe Holcmane, těš se, a ju, Jitku, potěšuj. Ludvík Vaculík, na stará kolena. Bylo vidět, že je smířen a že ví, co bude následovat. Je to má poslední vzpomínka. Je pěkné, že odešel na onen svět doma, uprostřed rodiny.“

Přátele na Vaculíka vzpomínali jako na výjimečnou osobnost se silným vztahem k Valašsku. „Ve vzpomínkách na Ludvíka Vaculíka mi zůstane po celý život dar toho chlapského přátelství, které mezi námi bylo. Jak říkal, že jsme se sčuchli jak dva psi. Za to budu děkovat,“ řekl blízký Vaculíkův přítel, režisér Břetislav Rychlík.

„Naprostá většina českých politiků mu nesahá ani po kotníky, včetně Václava Klause. Ačkoliv neměl jejich moc, byl nad nimi v tom, co dělal, jak to dělal, co řekl. Ludvík Vaculík je pro mne nejdůležitější postavou české historie dvacátého století. Úžasná osobnost. Byl to zaťatý Valach, který měl ale i smysl pro humor,“ podotkl dramaturg Jan Gogola.

Kostel svatého Václava se během mše zaplnil do posledního místa. Mezi hosty se objevovaly na tvářích slzy, ale i úsměv. Rakev byla poté přenesena na zdejší hřbitov. Při jejím uložení si jeho blízcí přátelé zazpívali lidové písně. Hrobku Vaculíkovi udělal už před lety sochař Otmar Oliva. Na náhrobní kámen si u něj Vaculík nechal vytesat nápis: Byl jsem tu a možná zas přijdu.

Podle Olivy měl místo na brumovském hřbitově dávno vybrané, je odtud prý krásný výhled. V době komunistického režimu si však hrob nemohl držet na své jméno. „Rozhodl se proto jej zajistit pro svou učitelku Svatoňovou, která zemřela v polovině 80. let. Říkal, že mu tam drží místo,“ sdělil sochař Oliva.

V Brumově-Bylnici byli na spisovatelův pohřeb připraveni, Vaculík své přání být pohřben právě zde několikrát zmiňoval již dříve. "Přál si, aby to bylo hlavně bez oficialit a okázalostí, a tak ten pohřeb také proběhne. Vážíme si jeho rozhodnutí, jeho přání pro nás znamená, že město pro něj hodně znamenalo," řekl před obřadem starosta obce Zdeněk Blanař.

Ludvík Vaculík patřil díky své prozaické tvorbě mezi přední poválečné české spisovatele. Lidé ho však znají spíše pro jeho politické angažmá za komunistického režimu, zejména jako autora legendární výzvy 2000 slov z června 1968 nebo jako vedoucího pozdější samizdatové edice Petlice. Za svou práci dostal řadu významných českých i zahraničních ocenění. Prozaik, fejetonista i publicista v poslední době žil u svého syna v Dobřichovicích, kde také zemřel. V Brumově-Bylnici se narodil v roce 1926 jako syn tesaře.