28.3.2024 | Svátek má Soňa


ŠVÉDSKO: Doufám, že se Zemanův sen nenaplní

23.2.2018

Reakce na článek Jara Nováka ŠVÉDSKO: Splní se sen Miloše Zemana? z 16.2.2018.
(Šlo o sen, že byli Češi oblaženi „švédským modelem“ sociálního státu).

Abych to neprotahoval a zbytečně nenapínal čtenáře: V zájmu celé České republiky doufám, že sen prezidenta Zemana zůstane jen jeho osobním snem, neboť by pro celý národ byl spíše noční můrou.

Sledoval jsem se zvýšeným zájmem předehru k českým prezidentským volbám a musel jsem sympatizovat s Milošem Zemanem, a to především kvůli jeho podpoře Israele a jasnému postoji k islámu a muslimské immigraci. Tato věc se jeví jako nejdůležitější otázka pro současnou Evropu, vpravdě otázka bytí či nebytí evropské kultury. Nebýt této skutečnosti, nikdy by mne nenapadlo sympatizovat se sociálním demokratem, hlavně kvůli diskreditaci a zkorumpovanosti této ideologie ve Švédsku i jinde.

Hned po volbách jsem ale byl zaskočen opakovanými výroky prezidenta o zářných zítřcích podle skandinávského – rozuměj švédského – společenského modelu. Tyto řeči už dnes nejsou jen nevinné šplechty, ale svědčí o nenapravitelné ideologické zabedněnosti. Tím se pokračující prezident zařadil mezi socialistickou nomenklaturu, která pokračuje v ničení řady zemí s levičáckým vedením. V tomto ničení je Švédsko na špici, ať už se to snaží masivní propagandou jakkoliv zamaskovat.

Když Zeman říká, že Švédové „neprotestují (proti vysokým daním), protože vědí, že tyto peníze se nerozkradou a že za to mají fungující zdravotnictví, školství a další věci“, má informace staré nejméně 30 let. President Zeman prostě neví, o čem mluví, a nezajímá se, aby si opatřil aktuální informace.

Proč jsou protesty proti vysokým daním slabé, má více důvodů, a že by žádné nebyly, prostě není pravda.

Jak dnes (ne)funguje zdravotnictví, můžu ilustrovat na vlastním případě. Zdůrazňuji, že to není výjimka, spíše pravidlo, a na obtížný přístup k lékařské pomoci si už pár desítek let stěžuje mnoho lidí, aniž by někdo byl schopný nefungující systém změnit.

Naše poslední zkušenost s tím vynikajícím švédským zdravotnictvím je takováto:

Moji ženu začala bolet noha. Objednat se telefonem k lékaři se ukázalo nemožné, protože první, co se vás komisní hlas v telefonu ptá, je, jestli chcete odobjednat čas. Na objednání se neptal, nevím, jak to dělají šťastlivci, kteří už mají čas. Museli jsme dojet 10 km na polikliniku, vyplnit žádost, odevzdat, jet domů a čekat. Za čtyři měsíce přišla odpověď s údajem o čase u doktora za další dva měsíce. Čas nám ale nevyhovoval kvůli odcestování, tak jsme ho zrušili, a od té doby asi administrativa očekává, že budeme znovu opakovat proceduru a půl roku čekat na další termín. Již dříve byla žena jednou na rentgenu, čekací doba tři měsíce. V tomto stylu to funguje už nějakou desítku let, a přes různé stížnosti pacientů není systém schopný zjednat nápravu. Prostě socialismus, jaký většina lidí ani v komunistickém Československu nepoznala. Je to chyba systému, ne nějaký ojedinělý případ.

Noviny mi otiskly tento popis potíží, ale jediná reakce byla od jednoho občana, který naše zkušenosti zpochybňoval, a stejně tak srovnání s mnohem efektivnějším jednáním na Slovensku. Všude se ukazuje ztotožnění švédských občanů se státem, kterého se zastávají, ať oprávněně nebo ne. Tento typ lidí nezajímá, že byrokracie se stará především sama o sebe, její původní úkol už ji jen obtěžuje a pacient je vydán na pospas nefunkčnímu systému.

Jaro Novák pokračuje ve svém růžovém líčení Švédska jako pohádky, kde se drobné problémy jako vždy nějak vyřeší.

Vynechám líčení dějinného vývoje švédského socialismu a dovolím si mu opět odporovat v některých bodech.

Jaro Novák píše: „Tisk byl ve Švédsku liberální nebo pravicový a vždy vládu důsledně kontroloval.“ Při „důsledné kontrole“ jsem zalapal po dechu a nevěděl jsem, jestli se mám smát nebo plakat. Posledních sto let je země převážně pod vládou sociální demokracie. Její pragmatická politika mohla mít kdysi své oprávnění, ale od doby mého příchodu, t.j. od konce 60. let, začal morální úpadek této strany, hlavně od doby premiéra Olofa Palmeho. Zmínku o „důsledné kontrole vlády“ nemohu chápat jinak než jako špatný žert nebo nestydatou propagandu. Media jsou dnes spolčená s vládnoucí mocí a pomáhají lhát, zamlčovat a nahrávat levičácké vládě bez ohledu na skutečnost. Noviny, radio a televize fungují jako orgány moci, přesně jako Rudé právo bylo kdysi orgánem totalitní partaje. Jediným dosud svobodným kanálem je dnes internet.

„Reformní sociální demokraté mají v programu zlepšovat životní podmínky pro všechny, ale trochu více pro ty chudé...“ píše Jaro Novák.

To snad bylo pravdou kdysi dávno. Postupně se jejich zájem přesouval jen na ty „chudé“, i potom, když už zdaleka chudí nebyli, až z boje proti chudobě zbyl jen zájem na získávání hlasů před volbami předhazováním „volebního vepřového“, jak se zde metoda nazývá. Po volbách ze slibů mnoho nezbývá.

Podobný postoj ke zlepšování podmínek „chudých“ je patrný i dnes, ale ne již vůči občanům země, ale vůči migrantům, jichž je Švédsko jedním z největších příjemců. Obrovský problém je ovšem v tom, že přerozdělování nyní nastává ne občanům stejné země, ale převážně ekonomickým migrantům, bez toho, aby se někdo ptal na souhlas těch, kdo to platí. Tak dochází ke kolosálnímu zpronevěřování peněz, které měly jít zpět platícím občanům.

Situace se tak vyhrotila, že je jasně zřejmé, že jedním z hlavních motivů zahrnutí migrantů penězi ze státní kasy je budování fasády „humanitární velmoci“. Tato pohnutka je tak silná, že pro nomenklaturu je nemyslitelné korigovat svůj kurs a couvnout, když se ukazuje, že je národ zcela nepřiměřeně ochuzován o své zdroje.

Z výčtu ctností Švédska je dnes nutno vyjmout rozhodně „špičkové zdravotnictví (někdy se kritizují fronty)“, a „bez korupce“. Dokonce i vládní media už delší dobu diskutují krizi ve zdravotnictví, školství, policii a právním systému. Je směšné od Jaro Nováka dát do závorky, že se „někdy kritizují fronty ve zdravotnictví“, přestože to znamená, že se nedostanete k lékaři, když to potřebujete. Zrovna tak zmenšují státní a politicky korektní media hrubé nedostatky v různých oblastech, jako by šlo o přechodné maličkosti, zatímco jsou to závažné systémové chyby.

Dříve jsem měl též za to, že tu korupce není. Co ale tedy znamená běžné obsazování vysokých funkcí politruky, kteří jsou nekompetentní, ale zato jsou členy partaje a vykonavateli jejího programu? Vysoké funkce a koryta ve veřejné správě jsou obsazována kamarády v nomenklatuře a ne zdravou soutěží, v níž vyhraje ten nejschopnější – s výjimkou těch, kteří jsou schopni všeho. Ve veřejné oblasti je nutné mít kontakty a známé a mít správné názory, pokud chcete dostat a podržet si práci a nemít problémy. Přeptejte se na zkušenosti Kateřiny Janouchové!

Minulý říšský policejní šéf Eliasson je jen nejkřiklavější ilustrací, po zdevastování Státní pojišťovny, Úřadu pro migraci a Policie byl vykopnut o stupeň dál na šéfa MSB, Úřadu pro ochranu společnosti a civilní obranu. Tak se vede věrným přisluhovačům režimu, a ten je sociálně demokratický. Abych byl spravedlivý, musím do toho režimu začlenit i bývalou opozici, čtyři měšťanské partaje zvané Aliance, které se s levicí spolčily opoziční smlouvou na sedmilístek se společnou levicovou politikou. Hlavním cílem bylo zbavit vlivu proti-migrační stranu Švédských demokratů (SD), čímž všechny strany ukázaly své pravé „demokratické“ cítění.

Pokud něco ještě funguje, je to privátní sektor, který všechno to rozhazování živí, přes všechny dlouhodobé snahy levice ho vysávat.

Ten úpadek, o kterém je zde řeč, se týká veřejné správy, státu a úřadů. O obdivuhodném výkonu dlouhé řady švédských podniků jsem se zmínil v minulém příspěvku. Zde je hluboká propast mezi soukromým sektorem a veřejnou správou.

Jednu věc bych Jaro Novákovi věřil, a to když píše: „K popisu všech problémů bych potřeboval mnoho stránek.“ Je v něm ale hodně švédské nátury, když se drží jen těch dobrých stránek, aspoň z jeho pohledu.

Zmínil se jen o jednom problému, a sice o migrantech, které nazývá uprchlíky. Je to téma na celou knihu, ale popis Jaro Nováka mi přijde zmatený a nesouvislý.

Na jedné straně „uprchlíci představují vždy jistou elitu národa“ (ačkoli značná část jich je negramotná), na druhé straně „problémů je mnoho a jsou velké“, „náklady jsou astronomické“, „Švédsko bude trochu jiné, než bylo před 50 lety“ (na to můžete vzít jed, to je už teď), .....“bude jiné, ale určitě lepší“. Tím posledním se může utěšovat nepolepšitelný optimista, nebo spíš úplný nerozuma. „Lepší“ jen v případě, že by byl zastáncem islámských šaría zákonů...

Že by se nějaký muslimský migrant, ať už ze Sýrie nebo odjinud, „snažil rychle integrovat“, je nebetyčný nesmysl. Muslimové mají zakázáno se integrovat, a neposlušnost se trestá.

Na jiném místě si opět odporuje, když říká „muslimové se ve Švédsku nikdy nepřizpůsobí“, což je ovšem pravda.

Jaro Novák patří k těm, kdo jedinou opoziční stranu Švédských demokratů (SD) nazývá extrémní a populistickou. Nicméně je to SD, která už léta upozorňuje na problémy, které záplava migrantů bude mít za následek. Za to si vysloužila nadávky „extrémní, rasistická, nacistická, xenofobní, islamofobní“. Když pak k problémům došlo, převzaly jiné strany opatření navrhovaná SD, aniž by po původci přestaly plivat. Slyšeli jste někdy o parádnějším pokrytectví?

Immigrační politika Švédska je neuvěřitelně stupidní: Nejen, že vedení země neudělalo ani náznak nějaké analýzy následků masivní muslimské immigrace a jejího vlivu na společnost, ale nezajistilo ani základní infrastrukturu jako bydlení, místa ve školách a podobně. Je to jistě z veké míry známka nízké úrovně vzdělání ve vládě (premiér je svářeč s jedinou praxí v odborech), která je sestavena hlavně na základě ideologické věrnosti, než na profesionální kompetenci.

Dosavadní vývoj vede k pravému opaku, než k „něčemu lepšímu“:

- no-go zony, kam se ani policie, záchranka, hasiči ani normální občan neodvažuje, a které stát nechává žít svým životem, místo aby nastolil platné právo země,

- přepadání a vloupávání prudce roste,

- střelba a vraždy ve městech silně stoupají,

- znásilňování žen včetně hromadného znásilňování a přepadání prudce roste,

- zdravotnictví se hroutí m.j. proto, že migranti mají všude přednost a péči zdarma,

- bytová situace je v krizi, protože byty jsou obsazovány migranty,

- vzhledem k tomu, že téměř všichni migranti jsou muslimové, nedá se očekávat jakákoliv integrace, naopak se dají očekávat stovky problémů, které soužití s nimi všude přináší.

Tomu se říká realismus a učit se od skutečnosti (i bez Lenina), pane Nováku!

- Ve městě Växjö vyžadují muslimové, aby muezzin mohl vyřvávat z minaretu, a tamější biskup je v tom podporuje. Prý jde o náboženskou svobodu. Neuvědomuje si, že žijeme v sekulárním státě, kde je sice náboženská svoboda, ale také je absolutně nepřípustné někomu na veřejném prostranství vnucovat projevy svého náboženství.

- V této zemi se ilegální migranti nazývají „nově příchozí“ a zakrnělá individua, která se věnovala podřezávání nevěrců a hromadnému znásilňování, se nazývají „navrátilci“ (återvändare). To spíše mluví proti víře Jaro Nováka ve šťastnou budoucnost.

Je mi záhadou, jakým způsobem by se tato neustále se horšící situace mohla obrátit v dobré, jak věří Jaro Novák.

Hádám, že je vcelku 100procentní jistota, že vývoj spěje do pekla, když ještě ke všemu příjem neintegrovatelných parazitů pokračuje v podstatě v neztenčené míře, jen se o tom nesmí mluvit a informovat.

Nemohu se zbavit dojmu, že Jaro Novák má jakousi postranní agendu, která řídí jeho články o Švédsku. Je tu jednak propastný rozdíl mezi jeho pohádkovým líčením a skutečností, jednak už v samotném jeho textu jsou protikladná tvrzení. Čtenář si z toho může vybrat, co se mu líbí. I když skutečnost může být různá podle lokality (ve městech je víc znásilnění než u nás na venkově), pro popis vedení a vývoje země, její vlády, právního systému, celkové bezpečnosti, pravdivosti medií atd. jeho povídání nestačí.

Jeho výpověď, že předpovědím pekla naslouchá již 45 let a ještě se toho pekla nedožil, je zajímavá. Jisté je, že mnoho jiných se toho pekla už dožilo, ale po tom se zřejmě Jaro Novák nepídil. Nepřeji mu nic zlého, ale sklon ke skutečnému peklu se vynořil teprve před 5 – 10 roky, takže postih ještě není vyloučen. Vše předtím byly drobnosti.

Je smutné, že současná vládnoucí nomenklatura naplňuje trefně titul knihy „Slepé Švédsko“ (překlad z anglického „The new totalitarians“) od Rolanda Huntforda ze 70. let minulého století. Huntford byl víc než deset let dopisovatelem britského deníku The Observer. Může být na místě si připomenout, co bystrozraký Huntford viděl už před 50 lety a co nemilosrdně – tedy nikoliv politicky korektně – vyjádřil.

Líčí obrázek napůl západní severské země, která má víc společného se Sovětským svazem než s Evropou. Útlak není tak otevřený jako v komunistických státech, ale je tu v základě stejná nesvoboda a touha po sociálním zabezpečení. Nová totalita, jak ji zde vidí, se podobá Huxleyho knize Krásný nový svět a Orwellovu románu 1984. Kniha je postavena částečně na rozhovorech s politiky, úředníky a novináři, a částečně na studiu švédských dějin.

Jiní zahraniční pozorovatelé potvrzují jeho obraz švédského dobrovolného podrobení se silnému státu. Huntford to nazval „láskou k otrockému jhu“.

Popisuje zem zaostalou ve všech ohledech kromě technické vyspělosti. Relikt ze středověku, stát pozůstávající z korporací a komun, a Švédi jako středověký lid, který umí žít jen v kolektivu. Individualismus má hanlivý zvuk jako v sovětech. Podle jednoho ombudsmana vidí Švédové právo na život a bezpečí jako práva udělovaná státem, místo jako základní lidská práva. Chtějí být kolektivně zabezpečeni a ne mít individuální zodpovědnost.

Korporativismus a moderní technologie vyvinuly zemi do jakési kontrolní společnosti, do nového totalitarismu. Huntford měl dojem, že Švédi by překonali i Rusy - když podřízený v SSSR dostal nesmyslný nebo nebezpečný rozkaz, byla odpověď „Ano, soudruhu veliteli“, ale rozkaz nebyl proveden. Švéd naproti tomu uposlechne každý nesmyslný rozkaz od státu.

Výsledkem je přizpůsobivá masa a suveréní byrokracie. Stejná poslušnost se později objevuje ve vztahu k Evropské unii, kdy země je v popředí v plnění nesmyslů přicházejících z Bruselu.

Sociální demokracie (také Hnutí) dominovala a dominuje veřejné správě, sociálně demokratická vláda a strana se svými mocnými orgány nenechávaly prostor pro alternativní politiku, i když byla zvolena opozice. Klíčové pozice na správních úřadech byly obsazeny věrnými slouhy, kteří zůstávají i přes volby, a tak je tomu dodnes. USA se za Trumpa potýkají s podobným dědictvím po demokratech.

Vliv sociálně demokratických jednotek Hnutí a stranické organizace vytvořily monolit, který byl popsán nejen Huntfordem. Ten ale viděl hlouběji do závislosti švédské masy na vrchnosti, prohlédl švédský lhostejný konformismus a víru v racionální plánování života nejlepšími byrokraty v zájmu lidu. Všiml si, jak se Švédi vychovaně sami řídili bez vnějšího donucení a kontroly.

Říká: „Princip souhlasu řídí vše: Soukromý rozhovor, intelektuální život i vládnutí státu. Lidé jsou zcela srozuměni s přenecháním řízení země byrokratům za předpokladu, že fasáda je korektně namalovaná. Také university jsou v moci levice a sociálních demokratů a jsou pobočkami státní byrokracie. Akademická svoboda zde nikdy neexistovala.“

A o novinářích: „Potřebují mít svrchu uznané názory na skladě, reagují jako stádo. Jsou až přehnanými konformisty a chtějí jen protlačit obecné srozumění. Je prakticky nemožné pro oponenta vlády, aby byl slyšen. Radio a televize jsou poslušní služebníci partaje a státu. Zdá se, že media mají za úkol indoktrinovat jistý úhel pohledu. V jejich myšlenkovém světě je úchylka od přijaté normy jakousi zradou. Mají vnitřní nutkání myslet jako všichni ostatní. V důsledku toho vyvinuly zábrany, Rusové to nazývají „vnitřní cenzura“, což přizpůsobuje jejich výrazy podle dominujících názorů.“

Je skutečně zajímavé a strašidelné, že tolik z toho, co Huntford napsal pře 50 roky, souhlasí s dnešní situací. Rozdíl však je, že jeho tehdejší výklad švédské skutečnosti byl založen na hegemonii a dlouhé vládě sociální demokracie, kdežto dnes jdou totalitární ambice napříč celým politický spektrem. To dělá opozici proti systému mnohem těžší.

Švédská demokracie nejedná o respektu k vůli lidu, ale o tom, že lid musí myslet správně. Aby lid myslel správně, je třeba masivní propaganda.

Krizová situace díky migraci vedla k vyhrocení totalitních rysů vládnoucích socialistů, takže se ještě více přiblížili Huntfordovu drastickému líčení.

Záplava muslimských migrantů vede k protestům na alternativních internetových stránkách a vládnoucí moc, která nechává domnělý migrantský volební dobytek proudit do země, to nese se silnou nelibostí. Proto vláda přišla s návrhem na změnu ústavy ve smyslu omezení svobody projevu. Zákazy „nenávistných projevů“ a „fake news“, pokud projdou, budou znamenat možnost státu prakticky za jakékoliv vyjádření mimo partajní linii postavit pisatele před soud. Dobře si vzpomínám na informaci partajního orgánu za komunismu: „V ČSSR máme zaručenou svobodu projevu, ale samozřejmě nesmí nikdo zpochybňovat vedoucí úlohu komunistické strany!“

Takže pamětníci už vědí, o co dnes jde ve Švédsku. Nechápu, že se Jaro Novák o takovém veledůležitém zásahu do ústavních zákonů vůbec nezmiňuje, zákonů, které dobře sloužily celých 250 let. Skutečnost tak dává znovu za pravdu Huntfordovu anglickému titulu „Noví totalitáři“.

Jediná strana, která se rezervovala proti plánovaným omezením v zákoně o svobodě projevu, jsou Švédští demokraté. Všichni ostatní, představující cca 80 % voličů, jsou pro to, aby občanům byl omezen přístup ke svobodným informacím.

Dlouhou dobu se dalo výmluvně a nafoukaně řečnit o „svobodě projevu“ jako o základní a nepostradatelné součásti demokracie.

To fungovalo obstojně, dokud lid neměl přístup ke skutečné možnosti „svobodného projevu“. Ale teď, když technika – tedy internet – tohle změnila, se ukazuje, kolik „svobody projevu“ mocipáni a media skutečně snesou a jak duševně ubozí a netolerantní tito lidé vlastně jsou. Když se konečně kdokoliv může dostat k tomu, aby vyjádřil svůj názor, začíná se houpat země pod nohama egoistické, omezené a ubohé mediální elity. Otevřenou diskusi nesnesou, nemají na to, proto musí pomýšlet na cenzuru. Ta už zde i tak v duchu konformity zapouštěla kořeny, ale nebyla dosud uzákoněná.

Tito ubožáci – či spíše darebáci - určují poměry v zemi, a o to by se měl prezident Zeman a mnoho jiných zažraných socialistů zajímat, místo svých snů a vzdušných zámků o rozšiřování socialistické totality do dalších zemí. Přestat věřit státní propagandě, lžím a desinformaci a zjistit si skutečnost – zrovna jako tomu bylo za bolševiků.

Nakonec tedy jeden z mála bodů, kde se s Jaro Novákem shodnu, i když z různých důvodů:

Doufám (kdežto Jaro Novák “má obavy“), že sen Miloše Zemana o zavedení švédského modelu sociálního státu v Čechách zůstane jenom jeho nesplněným socialistickým snem!

K tomu je třeba, aby český národ nebyl stejně slepý jako švédský!

Švédsko